Je to pár let, co Malvazinky ozářila kometa
Ohnivě zlatavá hříva, gepardí chůze a modrý pohled začaly častovat místní starousedlíky svou přítomností
Na smíchovský kopec přicházelo poledne a s ním hvězda se začínajícím rodinným štěstím
K novému domu divy se sjížděla auta a okna blikala dlouho do noci. Čekání místních na hvězdu vystupující z auta, se záplavou květin v rukou a blískavým úsměvem, nikdy nezklamalo. Usadila se tam zvláštní vůně, kterou parfuméři marně hledají a kterou teď Malvazinští dostali jaksi zadarmo jaksi mimoděk
Aňa dům vyšperkovala do zlatavě zářivé a z malé zahrádky se stala perla a potěcha pro všechny kolemjdoucí
Svítící had na stromě u východu se tu a tam proměňoval v zámek na motorku, jediného oře manžela Ani, Zdeňka
Nad vchodem do domu postupně přibývala písmena, A, B, S, Z (Aňa, Bruno, Stella, Zdeněk) a k nové cukrárně, kterou nechala Aňa otevřít, vedly nebývalé nápisy: Snídejte šampaňské!
Jakási svěží nálada zachvátila ten cíp Prahy a ptáci víc štěbetali, víc lítali kolem oken a nahlíželi do nich. Krásné místo si Ańa vybrala, glosovali místní.
Divoká a nespoutaná hvězda však zahlédla jiné místo, které zatoužila poznat. Světélkování na Malvazinkách ustalo a žahavé čáry rychlých příjezdů a ještě rychlejších odjezdů nebraly konce. Nervózní Malvazinští krabatili čela. Pak přešel nevlídný podzim a drsná zima přinesla divný klid
A konečně tu bylo jaro, no ono tu bylo rovnou léto. Léto 2013. „Konečně!“, prohodila směrem ke mně sousedka. „Ano, konečně teplo“, usmála jsem se zpátky. „Ale ne, já myslím Ańu! Je doma! Všichni jsou doma!“, jaksi radostně na mě ještě sousedka zavolala a spěchala, no spíš běžela dál. Směr Anin domek. Opravdu, z krásné zahrady se ozýval veselý smích, breptání, tlumené povídání přecházelo v hlasité a smích se měnil v řehot a radostný křik.
Tohoto tropického léta jsem viděla obědvat na zahradách a zahrádkách kdekoho, ale ten pohled na pravou českou hvězdu, jak si se všemi dětmi a mužem užívá cinkotu příborů a občas převržených skleniček, pohazuje zlatavou hřívou a přimhuřuje oči, když si přidává další jídlo, mi vzal na chvíli dech a já si uvědomila, že
hvězdy ještě stále existují, je jich velmi velmi málo a jsou jiné než ty, co svítily z filmových pláten před třiceti, padesáti lety, ale jsou tu, alespoň jednou jsem si úplně jistá.