Reklama
 
Blog | Ivana Jirkova

Sýrie a strach, kapitola II.

Tak, co jsme se dozvěděli?

Sýrie má bohatá přebohatá naleziště zemního plynu. A zatímco těžba ropy slábne, syrská vláda překotně buduje těžební místa, kde se čerpá a zpracovává zemní plyn a pomýšlí na budování nových plynovodů s cílem navázat se na plynovody sousedních zemí (Jordánsko, Libanon, Turecko). Buduje se hlavní zdroj příjmů toho, kdo v Sýrii vládne. Buduje se základna pro velkou spolupráci s etablovanými dodavateli zemního plynu. Buduje se pozice Sýrie, přesněji vládní garnitury Sýrie, v nové éře. V éře zemního plynu.

Dnes již svět ví, že zásoby ropy dochází a zemní plyn je hodnocený jako ‚energetický zdroj 21. století‘. A obří koncerny jako je Total, Shell, British Petroleum, Chevron  a další se dávno připravují na ‚poslední kapku ropy‘ a již obrátily většinu své pozornosti k zemnímu plynu a geotermální energii.

Reklama

Státy vlastnící zdroje zemního plynu si svou roli a důležitost na světovém trhu náležitě uvědomují, nepochybně tak i Sýrie, a ovšem svou pozici vnímají citlivě také ty druhé země, ty, které zdroje zemního plynu nemají a jejichž zásoby jiných energetických zdrojů se zmenšují anebo jsou nedostatečné (největšími importéry zemního plynu jsou USA, ale i země Evropské unie a Japonsko).

Mít dostatek energie není zdaleka jen obchodním zájmem, jde o prvořadý politický cíl.

Americká společnost Noble Energy investovala od roku 2009 miliardy dolarů do průzkumu nalezišť zemního plynu ve Středozemí a objevila bohatá pole v pobřežních vodách blízko Izraele a Kypru. Těžbu v těchto lokalitách započala americká Noble Energy s izraelskými a kyperskými společnostmi v březnu 2013. Do oblasti přichvátaly hned další firmy, například australská firma Woodside Petroleum, která si již začala úspěšně budovat pozici obřího exportéra zemního plynu a břidlicové ropy.

Pozice současných energetických lídrů se tím nepochybně otřásla a hra ‚škatule škatule hýbejte se‘, je tu.

Totiž pokud skutečně bude těžba zemního plynu v nových nalezištích pokračovat podle velmi optimistických předpokladů vyslovených v březnu 2013, bude geopolitická změna v oblasti Středního východu nevyhnutelná.

Tato změna doléhá i na současné matadory v dodávkách zemního plynu, jako je Rusko, Irán a Katar. Ti sledují ostřížím zrakem všechny činnosti, které by mohly přinést či přinášejí změny v číslech objemů jejich dodávek anebo v počtu odběratelů a nemají logicky žádný zájem na jakémkoliv jejich snižování. A naopak pokukují po dalších místech, kde se zemní plyn nalézá. Ačkoliv tyto země samy mezi sebou vedou tvrdou obchodní politiku, uvědomují si velmi dobře, že se hraje o ovládání „kohoutků“ se zemním plynem a že pro ně spolupráce může být výhodou. Jde o ovládání energetického zdroje 21. století.

Rusko, které již nese břemeno v podobě budování nového plynovodu na dně Baltu, to aby se vyhnul neposlušné Ukrajině, (byť mu se stavbou Německo vydatně pomáhá), těžce snáší představu další konkurence. Navíc, jak již bylo mnohokrát řečeno, nejde jen o obchod a Rusko netouží po ničem víc než po návratu do role světové velmoci, byť by se jí mělo stát „jen“ jako součást určitého nového Bloku.

Do takovéto poněkud napjaté situace ve Středomoří, oblasti napěchované zemním plynem a zájmem mnoha stran tady těžit plyn a hrát hlavní roli, navíc do oblasti zmítané nesčetnými občanskými válkami, přibývá další ohnisko. Boj o Sýrii.

Syrský prezident Bašár Asad se snaží o udržení moci brutálními zásahy armády proti povstáním. Nikdo přesně neví, odkud a jak jsou povstání řízena. O spontaneitě nelze hovořit. Novináři a pozorovatelé hlásí tisíce mrtvých. Do země na obě strany přicházely a stále přicházejí dodávky zbraní a finanční injekce. Na straně režimu Bašára Asada je libanonská militantní organizace Hisballáh podporovaná Íránem. A Asad má i podporu Ruska. Naproti tomu rebelové, kteří se však svou surovostí armádě vyrovnají, jsou podporováni velkým množství zahraničních islamistických bojovníků a k jejich podpoře se oficiálně přihlásil Katar, Saudská Arábie a USA.  

Mocnosti a mezinárodní společenství situaci v Sýrii nejprve pozorovaly  zpovzdálí. Dne 21.8.2013 byly však na předměstí Damašku použity chemické zbraně. Mezi obětmi jsou stovky dětí.  

Je zřejmé, že mezinárodní společenství musí reagovat. Někdo se dopustil zločinu proti lidskosti.  USA navrhují vojenský zásah. Mají prý jasno. Lekci syrskému režimu za to, že použil chemické zbraně. Ale ukazuje se, že Američané jsou unaveni zásahy minulých let. Mnoho mrtvých a mnoho nevyjasněných okolností. A příliš mnoho výtek na stranu USA. Americký prezident proto žádá Kongres, aby záměr uskutečnit vojenský zásah proti Sýrii podpořil. Evropa volá po politickém řešení: 28 ministrů zahraničí evropských zemí požadují vznik speciálního Mezinárodního soudního tribunálu pro Sýrii. Kdo před tribunálem stane? Ministři zahraničních věcí evropských států, kteří dostali možnost studovat důkazy zblízka, nakonec potvrzují, že všechny důkazy ukazují na vládní syrská vojska, která smrtící jed použila. Asad ale říká: Já ne. A Rusko dodává: Co jsou to za důkazy? Vždyť jsou absolutně nepřesvědčivé. Cameron po dalších důkazech vyzývá USA, aby proti Sýrii zasáhly. Rusko hrozí: Nevylučujeme, že dodržíme smlouvu na dodávku raket Asadovi.

A platí, že ten, kdo použil chemické zbraně, chtěl vyvolat strach? Chtěl odradit nepřítele tím nejtvrdším nejohavnějším způsobem? Anebo platí, že ten, kdo použil chemické zbraně, chtěl vyvolat mezinárodní pozornost, mezinárodní účast? Anebo platí, že ten, kdo použil chemické zbraně, chtěl vytvořit důvod pro vojenský zásah, pro vojenskou intervenci? Anebo platí jedno s druhým? Jeden využil druhého? Na to lze odpovědět jedině tehdy, budeme-li mít nezvratný důkaz o tom, kdo použití chemických zbraní nařídil a kdo jej realizoval.

Všichni zúčastnění ztrácejí klid.