Narodila se ve stejném roce jako můj tatínek. Zpráva o její smrti ve mne vyvolala paniku a zlé sny o smrti těchto mých milovaných osob.
Když jsem se setkala s Věrou Chytilovou poprvé, přiškvařila mě svou otevřeností do křesla uprostřed šumperského kina Svět a nenechala mě vydechnout až do poslední smyčky filmu HRA O JABLKO.
Film se mi vařil v hlavě dlouho a umocnil mé rozhodnutí, že režie je to, co chci studovat.
PANELSTORY a KALAMITA mě zastihly už na vysoké v Praze a přehodily mou lítost nad zpackaným výběrem školy do druhé mocniny. Ale za to obdiv nad vypovídací schopností všech filmů Věry Chytilové byl obrovský a dodnes mi jde hlavou otázka, jakou silou dokázala Chytilová prosadit, aby se v době, kdy naše společnost doslova hnila v NORMALIZACI, promítal její film, tak dokonale kritizující a zcela odhalující tuto rozbahněnou dobu plnou ztvrdlého betonu, dobu, ve které jsme všichni uvízli a byli drženi čím dál větším chladem. Doba, kdy lidé všechno sháněli. Také lístky na věčně vyprodaná představení Divadla Husa na provázku, kus ŠAŠEK A KRÁLOVNA. Když jsem poprvé seděla tehdy, v roce 1984, v Bránickém divadle, abych tu „podívanou“, tu „satiru proti vrchnosti“ konečně viděla, netušila jsem, že se Věra Chytilová odváží natočit o tom našem tehdejším „šaškování pro vrchnost“ film. Spolupráce Věry Chytilové a Bolka Polívky se vůbec povedla a oba ji ještě několikrát a velmi úspěšně zopakovali. Mistrovství, přirozená otevřenost a hloubka lidskosti obou se dokonale propojily.
Moje děti objevily Chytilku asi tak před pěti lety. Ačkoliv se zdálo, že těmto dětem, které nezažily „socialismus“ a počátky kapitalistického klondajku v Čechách nevnímaly, musí nutně zůstat fluidum jejích filmů skryto, (a do toho počítám nejen Panelstory, Kalamitu, ŠAŠEK A KRÁLOVNA, ale také DĚDICTVÍ aneb KURVAHOŠIGUTNTAG z tzv. „nové doby“ z roku 1992), vysvítá dnes naopak, že i ony jasně rozpoznaly nadčasovou vypovídací sílu Chytilové a film PASTI, PASTI, PASTIČKY, který měl být podle tisku přijat „vlažně“, pochopily „tyto děti“ do detailu a zařadily film mezi své NEJ, NEJ, NEJOBLÍBENĚJŠÍ.
Když jsem se s touto nejúžasnější českou režisérkou poprvé setkala in natura, právě v době, kdy natáčela Pastičky, došlo mi, co vnitřní síly, vnitřní krásy a opravdové moudrosti v sobě tato dáma měla. Měla neobvyklý dar vidět věci jasně, bez zástěrek a příkras, které se na ně snažili navěsit politikové či kdokoliv jiný. A měla dar a obrovskou vnitřní sílu o věcech bez příkras mluvit, odhalovat pokřivení, faleš. A jako každý takový odvážný výjimečný jedinec za to čelila nejrůznější nenávisti, podlosti a zbabělosti od těch potrefených a od těch, kterým se její kritika nehodila do krámu. Doslova jsem se musela ovládat, abych nezapomněla pracovat na svém úkolu, protože mě bavilo a naplňovalo radostí ji jen tak pozorovat a být svědkem její obdivuhodné práce. A když jsem byla pozvána do její vyhlášené vily v Tróji, těšila jsem se jako malá holka a jako taková jsem se tam pak i chovala: točila se mi hlava, čaj jsem pila jako ve snách a když jsem v pokoji s obrovským oknem, který se kdysi stal dějištěm několika scén ve slavném filmu HRA O JABLKO, začala koktat něco jako: ó, tady je to jako ve filmu, začala se Chytilka smát zvláštním skřehotavým smíchem, po kterém mi už navždy bude smutno.
Je mi děsně líto, že Věra Chytilová již nenatočí film o Boženě Němcové, jak planovala. Tak v dalším životě, drahá Věro Chytilová a díky za vše!