Titovi, budoucímu manželovi Jovanky, bylo již 32 let, když se Jovanka narodila, žil neklidný život v Chorvatsku, Srbsku, Rusku, Polsku i v české Plzni, má za sebou aktivní účast na rozsáhlých demonstracích v Zagrebu proti královskému režimu, stává se předákem odborů a právě připravuje stávku v chorvatských docích; je podruhé ženatý a ovládá několik jazyků…
Jovanka se narodila v roce 1924 v Bosně, v srbské rodině tradičního rolníka, do těžkého období pro obyvatele Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Přicházela hospodářská krize. Její maminka brzy zemřela a Jovanka musela vedle těžké práce snášet častou šikanu ze strany macechy.
Když bylo Jovance deset let, byl Tito čerstvě propuštěným politickým vězněm, který se přerodil v profesionálního revolucionáře. Brzy se dostal do špičky strany – samozřejmě komunistické. Rok 1935 strávil Tito v Moskvě, kde nasával marxismus a další léta pak opakovaně utíkal z Jugoslávie před masovým zatýkáním komunistů do Vídně, do Brna a do Paříže (tam aktivně organizoval přemísťování dobrovolníků do Španělska). V době národnostní nesnášenlivosti a v době, kdy se vztahy mezi jižními slovanskými národy, hlavně mezi Srby a Chorvaty, horšily, Tito prosadil „federalistický princip“ vedení strany. Mezinárodní společenství poprvé dává nahlas najevo své sympatie k jednotící strategii Tita. Historii pak Tito ještě několikrát zopakuje.
Když bylo Jovance 15 let, vypukla druhá světová válka. Rodina Jovanky musela uprchnout před Ustašovci z nacisty vytvořeného loutkového státu „Nezávislé Chorvatsko“, kterému Německo a Itálie „darovali“ Bosnu a Hercegovinu, část Sremu. Ustašovci jejich dům v Bosně, jako dům nenáviděných Srbů, vypálili a zničili stejně jako nespočtu dalších srbských rodin, které zde dosud pokojně žily.
Převážná část Slovinska byla přičleněna k Německu, Chorvatsko se stalo loutkovým státem Německa a Itálie a spolklo Bosnu a Hercegovinu. Bělehrad a ostatní srbská města byla těžce bombardována, král Petr II. uprchl do exilu, jugoslávská vláda podepsala příměří. Psal se rok 1941. Národy jižních Slovanů však nejsou nečinné. Ihned se začíná formovat poinvazivní odboj partyzánů – v jejich čele stojí Tito. Partyzáni krok za krokem dobývají zpět území Jugoslávie. To vede k tvrdým protikútokům fašistů a k vyvražďování civilního obyvatelstva Němci.
Právě hory v Bosně se staly útočištěm a dokonalým úkrytem jugoslávských partyzánů. Tito se v té době sbližuje se svou pomocnicí, jakousi partyzánskou tajemnicí, Davorjankou Paunović, zvanou Zdenka, která byla jeho největší životní láskou. Tu však na konci války ztrácí, když Zdenka umírá na tuberkulózu.
Jovanka se zatím v 17. letech stává partyzánkou. Je vynikající střelkyní a brzy se stane nenahraditelnou zdravotní sestrou, která pro záchranu druhých nasazuje neustále svůj vlastní život. Během náletu na Drvar se účastní přesunu zraněných a poprvé se setkává s Titem, který byl za války dvakrát raněn.
Po válce a smrti milované Zdenky, si Tito na místo své tajemnice vybírá právě Jovanku.
Jovanka je po boku Tita, když ten s komunisty ustanovuje na jaře 1945 provizorní vládu Demokratické Federální Jugoslávie, bez možnosti zásahu exilové vlády Petera II., a Jovanka je po boku Tita i při volbách v listopadu 1945, které komunisté právě díky obrovské popularitě Tita vyhrávají na plné čáře. Tito je následně jmenován ministerským předsedou a ministrem zahraničních věcí. A Jovanka je němým a stále ještě nenápadným svědkem následných sovětských praktik, kterými jugoslávští komunisté upevní svou moc.
Neklidný partyzán se rychle zorientuje a doslova a naplno se chopí moci. Ačkoliv Sovětský svaz již pevně a neúprosně svírá ve svých rukou Stalin, docílí Tito na podzim roku 1945 poměrně snadno odchodu sovětských vojsk z území Jugoslávie, i když úlohu a vzor Sovětů nezpochybní a do Jugoslávie přicestují desítky sovětských poradců. Tito zakládá armádu Jugoslávie, která se na dlouhou dobu stane jednou z nejsilnějších armád v Evropě. Jovanka je svědkem neobvyklých schopností Tita, jeho rychlého, ale kvalitního úsudku i jeho očividného šarmu. Jovanka je svědkem zacházení Tita s „vnitřním nepřítelem“. Opozici odstavuje Tito hned odpočátku a válečný hrdina a vůdce srbských četníků, kteří statečně bojovali proti německé invazi, Dragoljub Mihajlović, je dokonce ve vykonstruovaném soudním procesu odsouzen a přes mezinárodní protesty popraven.
Tito se rozhlíží. Jovanka, která se nedávno stala jeho milenkou, je krásná, je mladá. Tito si však není jistý, jestli žena bez patřičného vzdělání, nosící celý rok jednu vojenskou košili a neznalá cizích řečí, je schopná stát se první dámou. Oddanost Jovanky a její schopnost se rychle učit, notná dávka entuziasmu a nevyčerpatelná energie však Tita přesvědčí. V roce 1952 se stává jeho ženou a první dámou Jugoslávie na dlouhých dvacetosm let.
Ačkoliv má Tito z přechozích manželství již čtyři děti anebo právě proto, musí se Jovanka smířit s tím, že sama se žádného nikdy nedočká. Brzy si ale zvyká na neobvyklý život s Titem, který se před jejíma očima a k její vnitřní radosti proměňuje v takřka neomezeného vládce, neokázale milovaného národy Jugoslávie, oslavující jej jako přirozeného vůdce, co vlastní silou a za cenu vlastní krve vyrval národ fašistickému zlu a který tak činil s nasazením vlastního života, ne od kancelářského stolu.
Národy jižních Slovanů vyčerpané válkou vítají i Titovu snahu o jednotnost národů, o potlačení vzájemné nevraživosti, za války znovu rozdmýchávané a podněcované fašisty. Jovanka se rychle mění ve skutečnou první dámu Jugoslávie. Elegantní tmavovláska doprovází Tita na každém kroku, je účastna každé recepce i soukromé návštěvy, každého oficiálního i neoficiálního jednání. Jovanka se stává jakousi nedílnou součástí Tita. A tak ji vnímají všichni. Jako je Josip Broz Tito prostě vždy Titem, je Jovanka Brozova prostě Jovankou. Naše Jovanka, píše tehdejší tisk.
Brzy se Tito, pevně uvelebený ve své pozici, odklání od Stalina, jehož záměry mu nekonvenují. V žádném případě nemá v úmyslu poslouchat jeho příkazy a už vůbec ne stát se jeho poddaným a součástí tzv. Východního bloku. Tehdy je Jovanka po několik let svědkem mnoha pokusů o atentát na svého muže. Každým dnem a každou minutu musí být ve střehu, neustálá kontrola jídla, kontrola všeho. Neustálá úzkost se stává její součástí. Strach o nejmilovanější osobu je jejím denním zaměstnáním. Tito má v Jovance neochvějnou oporu, jistotu. “Zastavte posílání lidí, kteří mě mají za úkol zabít”, napsal Tito Stalinovi. “Pokud nezastavíte posílání vrahů, pošlu já jednoho do Moskvy za vámi, a buďte si jistý, že nebudu muset posílat druhého!”
Péče Jovanky o Tita je příkladná. Její láska a naprostá oddanost je to, co Tito potřebuje. Tito je i nadále vyhlášeným milovníkem krásných žen, ale jeho náklonnost k ženám již nemá podobu, která by mohla Jovanku zranit či jí ublížit. Navíc i Tito skutečně Jovanku miluje, v její společnosti se chová šťastně a přirozeně a přeje si, aby byla v jeho blízkosti neustále. Jovanka Tita v jeho popularitě nikdy neohrozila (tak, jak se to podařilo Jackie Kennedy či mnohem víc Dianě z Walsu), ale přesto i ona se hřála na výsluní náklonnosti lidu, byla oblíbená, a i v zahraničí velmi vítaným hostem, vše ke spokojenosti Tita.
V červnu 1950 schvaluje Národní shromáždění Jugoslávie zákon o tzv. samosprávě – o nezávislém socialismu. Jednak se tím Jugoslávie oficiálně odstřihla od „sovětského vlivu“ a jednak se začíná proces, kdy se do „socialistických pravidel hospodaření“ zavádějí „kapitalistické prvky“, zaměstnanci začínají mít například podíl na zisku, společnosti naplno obchodují se „západním světem“ a samy rozhodují o tom, jak naložit s penězi… Tito opět v roce 1953 vítězí v prezidentských volbách. Jovanka dokončuje studium na několika školách, pracuje naplno, Titovi shromažďuje informace, předkládá návrhy a doporučení, posuzuje návrhy jiných.
Tito dovede svou představu o nezávislosti států na mocenských blocích, ať již východního či západního světa, v realitu, když pod jeho vedením a v důsledku jeho iniciativy se Jugoslávie stane zakládajícím členem Hnutí nezúčastněných zemí. Píše se rok 1961, když zorganizuje v Bělehradě summit s představiteli velkých, lidnatých, ale nepříliš ekonomicky silných zemí – Egypt, Indie, Indonesie… a svoji představu o hnutí zemí nezávislích na mocenských blocích jim přednese a získá je pro ni. Jugoslávie tím nabývá silnou diplomatickou pozici a váženost.
Nelze přehlédnout neokázalou, ale za to velmi důležitou funkci Jovanky v tomto období. Tito bral Jovanku na všechna svoje diplomatická setkání. Nejednalo se o zdvořilostní návštěvy, ale o strategická jednání zásadního významu. Domlouváno bylo uskupení zemí, které se tak či onak mohlo stát a následně skutečně stalo významným hnutím a vytvořilo nezanedbatenou protiváhu mocenským blokům v době Studené války. Jovanka udržovala styk s významnými osobami i mimo jednání a summity, Indíra Gandhiová považovala Jovanku za osobní přítelkyni a zajímala se o její osud i po smrti Tita v roce 1980.
Pak přišel 1. leden roku 1967 a Jugoslávie se zásluhou Tita stala první socialistickou zemí, která otevřela svoje hranice cizincům, a zcela zrušila vízovou povinnost pro všechny země světa! Tito se otevřeně zasazoval pro zahájení mírových izraelsko-arabských jednání.
V roce 1968, v dubnu, byl Tito pozván Brežněvem do Moskvy. Ten chtěl získat jeho souhlas k prohlášení, že v Československu „se dostaly k moci proburžoasní a prozápadní živli“. Tito však reagoval zcela opačně a české a slovenské tiskové kanceláře o tom ještě stačily domácí scénu informovat. 21.8.1968 to byl Tito, který okamžitě prohlásil, že sovětská vojska porušila suverenitu nezávislého státu. Jak se dnes historikové shodují, byla to velmi odvážná slova a velký risk pro Jugoslávii vzhledem k tehdejší obrovské síle Sovětského svazu a „nechuti“ zbytku světa se do sovětské vojenské agrese fakticky „plést“.
V roce 1971 byl Tito zvolen prezidentem po šesté a v roce 1974 byla přijata nová Ústava, která Titovi zaručovala prezidentský úřad po celou dobu života.
Kult osobnosti Tita začínal přetékat. Národy Jugoslávie, kterým sám Tito otevřel celý svět a přinesl neobvyklé příležitosti, začaly bublat. Lidé Jugoslávie nasávali demokratické principy, které ve světě poznali anebo které k nim ze světa přicházely a začali postupně stav „věčného prezidenta moci“, stále ještě milovaného druga Tita, nechápat, kritizovat a postupně odsuzovat. Přišla sedmdesátá léta a mladá generace již zcela odmítala soustředění moci v rukou stárnoucího Tita a komunistické strany. Společnost se začala polarizovat.
Jovanka, na rozdíl od Tita, stále ještě v plné síle, držela pozici svého muže před ostatními členy strany pevně a nesmlouvavě. Vnitřně zcela přesvědčená o neochvějném právu Tita být prezidentem až do své smrti. Pro jeho statečnost a zásluhy za války, pro jeho statečnost a zásluhy při vedení republiky Jugoslavie po válce, pro jeho zásluhy na mezinárodní scéně, pro jeho jednotící roli balkánských národů. Jovanka již vstupovala do politických hovorů bez ostychu a takříkajíc bez obalu. Strach z jejího vlivu s rostoucím věkem Tita mezi komunistickými špičkami bobtnal. Jovanka se v jejich očích stala skutečnou hrozbou pro jejich vlastní ambice, které již střádali pro případ smrti Tita, někteří dokonce mluvili o tom, že Jovanka může nárokovat nástupnictví po Titovi, v očích komunistických pohlavárů se stala Jovanka i hrozbou pro národy Jugoslávie, které by jejímu případnému svědectví o praktikách mocných mohly uvěřit…
Tři roky před Titovou smrtí tajné služby Jugoslávie zcela odtrhli Jovanku od jejího muže, přes prosby nemohla navštívit Tita ani v době jeho nemoci, kdy již byl v nemocnici, kdy mu byla amputována noha a kdy umíral. Tisk psal o Jovance jako ženě, která se příliš začala plést Titovi do jeho práce a do politiky vůbec… bohužel, patriarchálně založená Jugoslávie v rozpacích mlčela…
Komunistická strana rozhodla, že Jovanka se nemůže účastnit ani pohřbu, že nesmí lidem na oči. Rozhodnutí nakonec však změnila, pod silným tlakem ze zahraničí, zejména Indíry Gandhiové, a tak Jovanka, která žila po boku Tita více jak 30 let, směla alespoň svého muže doprovodit na jeho poslední cestě. Přestože se pohřbu účastnilo doslova obrovské množství zahraničních hostí, kteří všichni vyjadřovali upřimně soustrast vdově, byla Jovanka ihned po pohřbu vystěhována z vily, kde s Titem bydleli, zbavena všeho majetku. Co hůř, Jovance byl odebrán pas a i ostatní doklady totožnosti, a to na dvacet dlouhých let a na třicet let byla ponechána bez příjmu, nucena žít v bídě, v příbytku bez topení.
Jovanka jako by byla vymazána. Nikdo se neptal, nikdo se nezajímal. Pak přišly zlé časy pro celou Jugoslávii a nikdo se již nedivil, proč se nikdo neptá…
Proč vlastně tato žena musela zmizet ze scény? Proč tak drsným způsobem? Proč osoba, kterou národy milovaly po desítky let, kdy přinejmenším uznávaly a obdivovaly její oddannost a věrnost Titovi, nemohla svůj život dožít důstojně. Proč si ji nechaly národy Jugoslávie tak lehce vymazat z paměti?
Jovanka, svědek Titova nástupu k moci, svědek držení moci Titem takřka tři desítky let, svědek Titových myšlenek, Titových představ a přání, svědek Titových praktik a manýrů, svědek Titových jednání, jednání „lidí kolem“a jednání představitelů strany vůči opozici; svědek dojednávání strategií, postupů; svědek mezinárodních ujednání; svědek tajných a spikleneckých setkání; ale i svědek neohroženého, nebojácného a statečného muže a svědek skutečného obdivu milionů Srbů, Chorvatů, Bosenců, Slovinců a dalších lidí, dalších národů k Titovi….to všechno byla Jovanka.
Historikové se ptají, můžeme se těšit na obsah pozůstalosti po Jovance Broz? Je naděje alespoň nyní, že se objeví její skutečné a úplné paměti? Listiny? Písmenosti?
Jovanka Broz, vdova po maršálu Josipu Broz Titovi, někdejší první dáma Jugoslávie, zemřela 33 let po svém manželovi, 20.10.2013, v tichosti a osamění, klidně a odevzdaně s jediným přáním, být pochována vedle svého muže.
Blog | Ivana Jirkova